2019 | 05 | 06
Dokončil jsem film, který bude mít televizní premiéru 18.dubna v 21.hodim na programu ČT 2.
V tom filmu hrál hlavní roli kamarád – a jak vyplývá z dokumentu – kamarád nás arci mnohých – Franta Kocourek. Silák, gladiátor, herec, rozvažeč uhlí, básník, srandista, prostě Franta Kocourek. Ve vedlejších rolích se mihli slavní i méně slavní, kteří v čase pořízení archívních záběrů byli i trestuhodně mladí a obdivuhodně živí. Ať už to byli amatérský striptér Jiří Bartoška, počínající bigbíťáci sdružení v Synkopy 61, nebo dávno zapomentí brněnští bohémové, malíři, básníci, flákači a herci. Jejich tehdejší přítomnost mi připravila pohled na minulost.
Tu mi napadlo, že jsou dny, kdy nežli film, mám radši fotografie. A to ještě ty černobílé, protože ty nechávají mé paměti největší prostor pro fantazii. Filmy mi někdy vrátí minulost až krutě přesně. Přidají atmosféru, hudbu, hlasy, náladu a někdy i vůni docela autenticky.
Ne tak fotografie. Ta mi dopřeje upravit si vzpomínky směrem, který si sám přeju.
Někdy lituju, že naopak to, co mám utkvělé v paměti, neumím nějak přenést na fotografii, nebo přenést na film a vyvolat. Byla by tam určitě jedna vzpomínka na Frantu, která není nikde zachycená, jen v mé paměti. Je z úplného počátku devadesátých let.
Bylo nějaký čas po sametové revoluci a mnohé se vrátilo ke své původní podobě. Otevřel se klub na Šelepce a vrátili se někteří z exilu a začaly se zase dělat diskotéky a koncerty jako kdysi. Opravdu jako kdysi? Jak známo – dvakrát do téže řeky nevstoupíš a tak i ta Šelepka byla klub jinej, protože my jsme zestárli a změnili se.
Tak i Franta Kocourek. Moje paměť si ho našla právě na jevišti Šelepky. Na témže místě, kde před nějakými alespoň dvaceti lety ohýbal železné pláty a dělal skopičiny s Rudou Kovandou, kapelou Los Brňos a buhví kým dalším. My v publiku jsme řvali smíchy, hulákali a ládovali se kofolou s rumem.
I tehdy bylo v hledišti plno. Taky tenkrát, počátkem prvních svobodných let se lidi v publiku bavili. Už ale ne tím, co Franta na jevišti říkal a dělal, ale mezi sebou navzájem. Měli starosti, o kterých jsme kdysi netušili, že bychom je mohli mít. Se svobodným podnikáním, s úvěry v bankách s leazingem aut, či hypotékami na domy…
Franta na scéně seděl za stolem a do mikrofonu v ruce četl svou poslední povídku v brněnským hantecu. Jen málo nás poslouchalo a Franta působil unaveně. Tohle nebyl čas na jeho lidský humor a jemný vtip.
Když povídku dočetl bez úsměvu vstal, udělal do publika „viktorku“ a zmizel v zákulisí. Krátce poté, počátkem července toho roku devadesát jedna, zmizel ze světa úplně…
A tak mi vytanulo na mysli a prosím, úplně samo od sebe mi to vytanulo – ono pořekadlo o umění odchodu v pravou chvíli…
