Bodlák + Vondrák

Držím v ruce CD v hippiesáckých barvách. Nad kresleným portrétem dlouhými vlasy olemované tváře na přední straně jsou tři jména – Bodlák – Vondrák – Polák.

Je rok 1968, snad podzim, nevím, už se nepamatuju. Jsem na diskotéce v jakémsi pajzlu v brněnských Řečkovicích. Piju kofolu s rumem. Hodně koholy a hodně rumu. Je mi špatně a jdu ven na vzduch. Hlava se mi točí a já se motám. Venku si sedám na kraj chodníku nad kanál. Asi budu zvracet. Až teď si všímám, že vedle mě sedí vlasatý kluk a má hlavu opřenou o složené paže. Zvedá hlavu a nepřítomně se na mě podívá. I on má co dělat, aby se nepozvracel. Dáme se do zmatené blábolivé řeči. Jmenuje se Bodlák…

Otočím CD na zadní stranu a čtu název první písně – „Kluci, nezlobte se…“. Vlasta Třešňák…  Jeden z mých prvních útěků z domova je až do Prahy. Na schodech Národního muzea v čele Václavského náměstí posedávají vlasatí kluci a holky v květovaných halenách, džínsách do zvonu. Dlouhovlasé  dívky mají korálky ve vlasech a kolem krku. Usmívají se, hrají na kytary a zpívají. Až později se dozvídám, že to byly písně Dylana a Donovana. Zabloudím na Karlův most. I tady posedávají máničky s kytarami…

V tomhle období se otevírá i první  brněnský beatový klub na Šelepce. Mezi diskotékou progresívních kapel jako Led Zeppelin, Santana, Ten Years After, či Jethro Tull vystupuje duo protestních folkařů – Hutka a Třešňák. Mají neuvěřitelně dlouhé vlasy, mluví láskyplně a hrají píseň, která publikum rozpláče bezmála i doopravdy. Kluci nezlobte se…

Tu píseň jsme se s Bodlákem naučili jako první…

Je rok 1969 a jsme s mým kamarádem Bodlákem na taneční zábavě v Sokolnici u Brna. Sedíme za stolem pod pódiem, na kterém hraje kapela Speakers. Ten stůl jen vyhrazen členům kapely a nás sem přivedl brněnský silák Franta Kocourek. Je přestávka a my se chlubíme, že jsme taky muzikanti, že jsme folkaři a že brzy začneme i hrát veřejně. Že už umíme dvě písně. Franta Kocourek na chvíli odchází a když se vrátí tak nám vzkazuje od kapelníka Speakers, že máme v přestávce na jejich nástroje a aparaturu obě písně zazpívat. Ostýcháme se, ale ne moc. Vycházím na pódium po vysokých dřevěných schodech. Otáčím se po svém spoluhráči a strnu – vznáší se ve vzduchu… publikum se směje a tleská. Franta Kocourek Bodláka chytil zuby za opasek a na jeviště ho vynesl…

Zahráli jsme obě písně, co jsme znali a skoro nikdo nás nevzal na vědomí. Jen dvě krásné dívky s korálky v dlouhých vlasech…

Po čase napsal Bodlák krásnou píseň Barvy – „Bílou svádí čerň a černou bílá…“

Nikdy nevíte, jestli to hezký, co právě prožíváte není zrovna to nejkrásnější…

Hráli jsme deset let jako Bodlák – Vondrák, motali se po mejdanech, objevovali stále nové a nové dívky a lásky, kouřili trávu, kamarádili se s brněnskou bohémou a jakkoliv se komunista snažil, nebrali jsme ho na vědomí.

V roce 1979 odešel od Synkop Michal Polák. Myslím, že jsme se s Bodlákem nijak nerozmýšleli. I když byl o deset let starší a odjakživa rocker, od první zkoušky se z dua stalo trio nejen muzikantské, ale i kamarádské.

Krátce poté Progres II opustil klávesista Karel Horký (dnes Daniel Forró) a zaranžoval nejen píseň „Barvy“, ale i smyčcový kvartet pro natáčení písně „Příroda“ Na přelomu 70. a 80. let s námi tenhle geniální klávesitsta odehrál desítky koncertů. On byl neuvěřitelně hudebně vzdělaný absolvent JAMU a my naprostí analfabeti, kteří nerozeznali houslový od basového klíče  a společné hraní nás neskutečně bavilo a naplňovalo veškerý čas.

Počátkem 80.let  jsme pobuřovali ortodoxní folkaře na koncertech i festivalech, na které nás měli odvahu pozvat. V naší partě hráli další rockeři – multiinstrumentalista Zdeněk Němeček a undergrundový saxofonista Mikoláš Chadima. Chartista Mikoláš si v Praze vysloužil zákazy snad všeho, co komunista mohl zakázat. Ale v Brně si s námi udělal kvalifikaci na Umělecké agentuře!

Byli jsme svobodní a nenávistí ke komunistům jsme se neměli čas zdržovat. Tolik jsme voněli trávou, kytkama a láskou…

Až do podzimu roku 1982, kdy jsme na jednom festivalu v Lipníku nad Bečvou odehráli poslední společný koncert…

Ostatně – všechno si to můžete poslechnout!