2020 | 06 | 06
… a všechny tři krásně nostalgické, jakkoliv současně pracovní. Tři nostalgie, v mnohém si tolik podobný. Tři nostalgie, které se v mé hlavě předbíhají v nároku na mou pozornost. Chvíli jsou to Synkopy 61, chvíli Progres 2, a pak je nakrátko vytlačí mí muzikantští kamarádi Tolek Muracki z Polska a Aljoša Kudrjavcev z Ruska…
První nostalgii ve mně budí práce na knize o brněnské vocal-rockové kapele Synkopy 61. Je to krásná práce a já ji píšu od chvíle, kdy jsem o Synkopách 61 (asi před rokem) dokončil dokumentární film k jejich pětapadesátýmu výročí. Vracím se do časů, kdy se bigbít teprve rodil, kdy byl šťastný svými dětskými chorobami … Kdy jsem poprvé zjistil, že tahle muzika a hippiesácká filosofie lásky a neválčení jsou mi vlastní. Když jsme stříhali ten film, bylo mi zase šestnáct.
Druhou nostalgií jsou někdejší synkopáčtí konkurenti. Původně Progres Organization, pak Progres 2. Věční hudební novátoři, původci „Dialogu s vesmírem“ – historicky první rockové opery v Československu. A hlavně taky mí kamarádi od konce šedesátých let. První mejdany, první bigbítový kluby, koncerty … V Americe demonstrovali za rovnoprávnost lidských ras a nás mrzelo, že tu nemáme černochy, abychom taky mohli demonstrovat…
O Progres jsem právě dotočil hodinový dokument pro Českou televizi. Mám ten film rád už předem.
Jednu i druhou nostalgii občas vytlačí nutnost vrátit se do současnosti. K mým dalším současným kamarádům a hudebním parťákům Tolkovi a Aljošovi. Několik roků společně vandrujeme po pódiích a scénách mnoha evropských klubů a festivalů, zpíváme ve třech jazycích poezii Okudžavy, Vysockého a v neposlední řadě i písně a básně svoje vlastní. Přesvědčujeme publikum v Rusku, Bělorusku, Ukrajině, Rakousku, Německu, na Slovensku a hlavně v Polsku, že poezie žije a má smysl.
Dalo nás dohromady zjištění, že se politici mnoha zemí zbláznili, že i naše země zase začínají ovládat egoističtí sobci, pokrytci, že slušnost začíná být považovaná za slabost, že zákony a etika v politice přestávají platit. A když blbnou politici, umělci by neměli… je to naivní, ale proč si nedopřát trochu radosti, kterou míváme z potlesku publika těch mnoha jmenovaných zemí.
Nevystupujeme jen ve triu – často se k nám přidá některý z písničkářských kolegů a přátel z Ruska, či Německa – a věřte, že to je nepopsatelný pocit, když Němec a Rus na jevišti v zapadlém ukrajinském městečku spolu zpívají protiválečný song. Takový hippiesácký pocit.
Letos se chystáme na samý sever Polska do Garncarské wiosky v Nidzici na desátý ročník festivalu balad Bulata Okudžavy. Festivalu jsme se zúčastnili už vloni. Jeden den v místním poetickým kině promítali můj film „Jarek v Moskvě“. Nohavica je v celé zemi našich severních sousedů ohromně populární a jeho písně publikum zná jako písně svýho barda. Přijali ho za svého. Polské publikum zná ale i písně Karla Plíhala, Vlasty Redla a mnozí si pamatují Karla Kryla, či Jaroslava Hutku. (Napadlo mi, kolik současných zná české publikum polských písničkářů …)
Kino bylo narvané, film měl ohromný úspěch a já i mí kámoši jsme byli šťastní před vyprodaným amfiteátrem, kde lidi tleskali písním a baladám příslušníků národa, se kterým měli Poláci letité spory a mnohé válečné konflikty…
Miluji koncertování v Polsku. Polské publikum je četné, vstřícné a vzdělané.
Nedávno jsme poprvé úplně vyprodali svoje samostatné koncerty – v Lodži a ve Štětíně…
Letos budou v Garncarské viosce v Nidzici promítat další můj film a s Aljošou Kudrjavcevem a Tolkem Murackim budeme mít opět koncert před vyprodaným amfiteátrem…
A proč ten třetí pocit nostalgie?
Protože si po koncertech budeme s přáteli povídat. Nejen o písních, ale taky o politice. O politice ve světě, i o politice v našich zemích. Tuším, co mi budou říkat oni.. a vím, že ani já jim o politickém stavu mé vlasti nebudu umět vysvětlit spoustu věcí…
