2019 | 03 | 06
Na samém konci února jsem byl v Bolkově divadle na premiéře principálovy nové inscenace „Šašek a syn“ a o pár dní později v divadle Husa na provázku na jedné z prvních repríz slavné Jarryho hry „Král Ubu“.
„Krále Ubu“ jsem kdysi viděl s Janem Libíčkem v titulní roli, „Šaška a syna“ jsem předtím logicky vidět nemohl…
Na obě divadelní události jsem se těšil, vždyť jak Bolka Polívku, tak Mirka Donutila znám desítky let a možná trochu pyšně se honosím jejich kamarádstvím. Šel jsem do obou divadel natěšený a s otevřeným srdcem. Navíc – v obou případech se slavní herci ukázali se svými syny.
Po obou představeních se rozvinuly debaty jak se která premiéra vydařila lépe, jak který protagonista zklamal, či vynikl…
Četl jsem na obě představení recenzi v jednom záměrně nejmenovaném deníku. Jedna byla zatracující, druhá téměř pochvalná.
Ani s jednou jsem se neztotožnil. A tak jsem se pokusil zeptat sebe – jaké že ty inscenace byly? Co se mi na nich líbilo, co ne, co bych změnil a co ponechal, co popřel, co zvýraznil…
A ejhle, moje hlava a mysl se zatočily a myšlenky se s dojmy zapletly jako v krasohledu a poskládaly mi večer jednoho dávného roku. Musel to být ten 1974, který mě jednoho večera zachytil v Divadle na provázku na představení hry s prapodivným titulem Theatrum anatomicum. Jakkoliv v něm excelovali dva ještě nedávní studenti JAMU Polívka s Donutilem, tahle hra neměla víc, než snad čtyři reprízy. Bolek s Mirkem byli mladí, zhruba v dnešním věku svých synů, s nimiž právě přivedli na svět dvě krásná divadla. Měli tenkrát, tak jako dnes jejich synové, všechno před sebou, měli budoucnost a radost a chuť do života a byli stejně skvělí.
Nevím, jestli se jim jejich někdejší sny všechny splnily, ale většinou snad ano. Přivedli své syny na scény slavných a poctivých divadel a před svým publikem, které je oba, nebo chcete-li všechny čtyři, miluje, s nimi tančí se společnou Thálií.
To je velké štěstí! A bylo to štěstí i nás, co jsme jejich mistrovstí mohli sledovat z hlediště…
Ale zpět k náhledům na jednotlivé kritizované hry. I tady se mi krasohled pohnul a přesypal jeho barevné kostičky do obrázku z minulého času…
Tím obrázkem je portrét. Je na něm starý, mohutný, bělovlasý muž, dramaturg opery pražského Národního divadla, dlouholetý ředitel pražské konzervatoře, spolužák Jaroslava Ježka, který viděl všechna představení Osvobozeného divadla a v neposlední řadě autor knih a řady recenzí a divadelních kritik – dr. Václav Holzknecht.
Měl jsem to štěstí se s ním poznat, dokonce i trochu blíže. Jednou mi vyprávěl, jak tristní, pracné a depresívní bylo pro něj kriticky zhodnotit tu kterou premiéru inscenace, či opery. Aby mohl skutečně proniknou až k jádru onoho jevištního artefaktu, navštěvoval pan Václav Holzknecht první čtené i první prostorové zkoušky, absolvoval kostýmovky i všechny generálky. Byl u zrodu inscenací od jejich počátků…
Před premiérami samotnými obvykle nespal a trpěl snad více než herci a režiséři.
Na to všechno jsem si vzpomněl při pohledu do onoho krasohledu.
Kdybych měl hodnotit představení „Šašek a syn“ jako obvyklý kritik, řekl bych, že tomu představení trochu chyběl dramaturg a že měl režisér víc používat nůžky na občasné krácení textu. Ale kritikem ani recenzentem naštěstí já nejsem. Jsem pokorným obdivovatelem divadelního génia Polívky, a tak jsem šťastně sledoval zrození krásného divadelního zázraku, kterému se říká HRA. Ano, autor a interpret si se svým synem a přáteli hráli a ono jim z té hry vylezl krásný kumšt. A příště to bude ještě hezčí a bude to košatět a zrát. A já přijdu na desátou dvacátou reprízu a budu žasnout… věřte mi, už jsem to v Bolkově divadle zažil mockrát.
Krasohled mi nedal spát a přesypal barevné obrazce do barev tmavých. Černé, tmavě modré, zelené a mrtvolně bílé…
To byly barvy divadelní feérie, kterou stvořil mladý režisér Divadla na provázku Vladimír Morávek z textů prozaických i zhudebněných básní Jiřího Ortena, které jsem mu přinesl koncem roku 1989. Bláhově jsem si představoval něžnou a tichou recitaci bolavých veršů zničeného básníka. Ne! Řev, křeče, syrové maso urvané z lidské bolesti a trýzně – to byly cákance dojmů z Morávkovy první typické režie. Ta hra se jmenovala „Skutečně jsem nechtěl ublížit nikomu“ a já jsem po desítky repríz byl součástí, chce se mi říct – spolučástí, protože jako autor hudby a také její jediný interpret jsem při každé repríze trpěl a v tom stavu jsem se i vznášel ve stále znova a znova objevované kráse Ortenovy poezie. Jejích výklad mi krutě vnutila úžasná Morávkova režie.
Můj přítel Vladimír, jako každý velký režisér, má i on svůj nezaměnitelný, obvykle lehce identifikovatelný divadelní rukopis, jinak by se nemohl stát velkým režisérem.
A tak jsem jeho „Krále Ubu“ vnímal jako něco nového a nehněval jsem se ani na něj, ani na sebe, že jsem řadu věcí měl za nesrozumitelnou. Tuhle, na stopové prvky rozsekanou klasiku, si přijdu chápat postupně. A nechám se unášet sine írá et studió, tedy bez hněvu a záští, nechám se unášet trýzněmi hledání podstaty dobra a zla, tolerantnosti a krutosti, nechápavosti a porozumění. A ještě mnohokrát…
Je mnoho kořenů jednoho stromu a často i více větví…
