2020 | 03 | 07
Psal se rok 1969 a přibývalo hudebních klubů, které čerstvé husákovské vedení země zakazovalo. Zatím se ještě za bigbítem dalo jezdit po okolních vesnicích, kde ještě fungovaly taneční zápavy, na kterých hrály
kapely. A tak jsme jezdili po lontech.
Jednou na podzim jsme se s Bodlákem ocitli na jedný taneční zábavě v Sokolnicích u Brna. Hrála tam kapela Speakers, kterou pozdější režim donutil se přejmenovat na Junior. Pozval nás tam náš kamarád, zpěvák Jirka Kameš, řečený Koťák. Speakers měli repertoáru svoje vlastní poprockové písně, ale s úspěchem hráli i převzaté hity ze světových hitparád. Ve Speakers hráli i naši další kamarádi, klávesák Pavel Smílek, nebo basák Pavel Pelc.
Po jednotlivých tanečních blocích byly zhruba dvacetiminutové přestávky, během kterých se dalo koupit občerstvení, ale hlavně promluvit se slečnama, které bylo možný pozvat na panáka. Koťák nás posadil ke stolu vyhrazeném pro kapelu a její hosty. Náš tenkrát nový kamarád countrymen Waldemar Plch s sebou na zábavu přivedl nevysokého, ale ramenatého a svalnatého chlapíka s tmavými vlnitými vlasy.
„To je Franta Kocourek“ představil nám ho, ale my jsme se s Bodlákem ohradili, že se přece už známe z předchozího měsíce, kdy jsme se seznámili na svazáckém hotelu u brněnské přehrady, kam ho sám přivedl. Nicméně Walda se Frantovi chlubil, že jsme folkaři a že hrajeme svoje
písně, no prostě kecal. V té době jsme ‚uměli‘ jednu píseň od Vlasty Třešňáka – „Kluci nezlobte se“ a pak jednu píseň mou, která byla tak pitomá, že jsem dnes rád, že si ji už nepamatuji. Franta nelenil, na chvilku někam zmizel a když se po pár minutách vrátil oznámil nám, že další hudební set zahájíme my dva se svými písněmi. Že nám to domluvil a že dostaneme i malý honorář. Nad námitkou, že nemáme s sebou ani jednu kytaru mávnul rukou.
„Půjčíte si od Pulkrábka!“ dodal. Nic nedbal, že kytarista Speakers hrál na elektrickou kytaru, kdežto folkaři hrají zásadně na španělky. K Frantovi se přidal i Koťák a tak dlouho nás provokovali, až jsme se sebrali a zamířili k dřevěným schodům vedoucím na jeviště. Byl jsem už tenkrát o tři měsíce starší jako Bodlák a tak jsem vycházel po schodech jako první. V polovině jsem se ohlédl a v té chvíli se Bodlák vznesl do výšky! Vyběhl jsem rychle zbylých pár schodů… Franta Kocourek držel v zubech Bodláka zezadu za opasek a vynesl ho nad hlavou až mezi aparaturu. Teprve tam ho pustil na zem. Takže Bodlák se může dodnes chlubit, že je jedinej muzikant, který byl na jeviště – na svoje první vystoupení – vynesený v zubech. Koťák seděl na rozviklaný židli pod pódiem, plácal se do stehem a slzel smíchy.
Musím ještě dodat, že našeho prvního vystoupení si z publika nevšiml nikdo. Dohráli jsme druhou píseň a vrátili se ke svému stolu. Podle Frantova slibu se nám dostalo i prvního honoráře. Franta nám přinesl jedno pivo a na talířku jedno vejce natvrdo.
Speakers nám pak zahráli a Koťák zazpíval naši oblíbenou píseň, ploužák ‚První hřích‘, při kterým jsme se přitulili k místním dívkám a na světě bylo zase hezky.
S Koťákem jsme se vídali občas ve Venuši, někdy v hospodě U Sedláčka, občas u amatérských kvalifikačních zkoušek, stále řidčeji na klubových akcích na Vlhké, kde byl domovský klub Speakers, či později Juniorů a Jirka Kameš, řečený Koťák mi pak na nějaký čas zmizel v davu. Od taneční
zábavy v Sokolnici u Brna uplynulo sedm let, když jsem se dozvěděl, že na polském turné Koťák zemřel na následky autohavárie.
