Kalandra …

2020 | 02 | 06

Po krátké pražské anabázi sólového hraní, samotného bydlení a osamoceného žití, jsem zjistil, že sice je Praha krásná a plná památných hospůdek s rodilými básníky, historických pivnic s ‘máničkama’ a dávných vináren se spisovateli, malíři a jinak postiženými opilci, že ale Voskovcův kloubouk mám pověšenej na věšáku v Brně.

A pak – můj kamarád a spoluhráč Bodlák se zrovna vrátil z vojny. Sice mírně zelenej, což ho, naštěstí, hned přešlo, ale vrátil se, a tak jsme spolu navázali tam, kde jsme před dvěma lety skončili. Vlasy dorostly do původní délky, aby zakryly aspoň ramena a my jsme zase hráli svou zhudebněnou poezii i odrhovačky a zase jsme toužili po krásných holkách, dokud jsme je nesbalili.

Pak přišel Bodlák s tím, že měl na vojně děvče a to děvče že má bratra a bratr je programovým pracovníkem prachatického kulturáku. Děvčeti se po Bodlákovi stýskalo a bratr nám domluvil ve  Společenském domě koncert… aby se sestře stýskalo méně, tak s několikadenním pobytem v zbrusu novém hotýlku přilepeném na poli přiléhajícímu k městu.

Snad to bylo na jaře, snad na podzim, už se nepamatuju, jsme – Bodlák a Vondrák – vyjeli na náš první mimobrněnský koncert. Stromy byly holé, pole z Prachatic do hotýlku zmrzlé a my jsme od pořadatele, jmenoval se Hagara, dostali klíče a ujištění, že se v hotýlku nemusíme bát samoty, že tam s námi bydlí ještě nějaká zbusu nová kapela z Prahy. Že už mají za sebou premiérový koncert. Poprvé před publikem. Druhý hraní je čeká zítra v Budějicích.

Natěšení jsme se klopýtali ubytovat.

První jsem potkal vysokou štíhlou, s dlouhatánskými tmavými vlasy a se jménem Zuzana. Zuzana Michnová. Dali jsme se do řeči, jako bychom se znali odjakživa. Pak jsem přes sklo vstupních dvěří zahlédl dva vlasatý kluky. Klopýtali přes zamrzlé hroudy bláta na cestě. Byli to dva Petři. Jeden jménem, druhý příjmením. Petr Kalandra a Oskar Petr. Snad bylo předjaří roku 1973, které nás vehnalo do nejbližší prachatické hospody, abychom vyslovili společnou nenávist ke komunistům, lásku k hippies, muzice a vůbec…

„Tobě se líbí Zuzana?“ zeptal se mě tenkrát Petr Kalandra, „…my jí říkáme Velká medvědice, bacha na ni!“  Poslechnout jeho rady ani nebylo zapotřebí, vypili jsme toho tolik, že jsem se protivil i sám sobě.

V příštích letech jsme se potkávali v klubech, na různých festivalech, nejradši ale na Folkovém kolotoči v Ostravě Porubě. Petr Klandra se dokázal neskutečně nadchnout pro každou bláznovinu a tak ani nebylo divu, že se stal čestným členem brněnského Ronson klubu. (volné sdružení zapalovače zn. Ronson, které vyhlásilo vlastní program proti nepřátelským sirkárnám světa, zejména Solo Sušici)

Spolu s Bodlákem a Pavlem Váněm založili spolek „zdravých“ muzikantů, to byli ti, kteří vážili maximálně 50 kilo. Kalandra se zúčastnil všech Ronson rallye a poctivě dodržoval všechna pravidla, zejména to, které se týkalo zákazu pití vody.

(závodů historických jízdních kol, které nesměly mít přehazovčku, ani zadní brzdu. Jízdní kola od roku, kdy hrozila z infikované vody žloutenka, nesměli řídit závodníci, kteří by během klání pili vodu. Povoleny byly pouze jakékoliv alkoholické nápoje. Taky proto závod o délce několika málo desítek kilometrů trval dva dny. Vítězem závodu nebyl ten, kdo přijel první, vítěz byl demokraticky losován).

Užili jsme si spostu srandy. Jednou jsme se potkali na turné v kavárně poblíž recepce jakéhosi velkýho hotelu. Měli jsme za sebou koncerty i nějaké to pivo a před sebou radost ze shledání. Petr měl obě ruce v sádře. Ptali jsme se, pochopitelně, jak ke zranění přišel.

„Ále, na jednom debilním hotelu. Byly tam kytky v takovejch kamennejch kastlíkách, který lemovaly a schovávaly schody za nima. Já je přeskočil a zakopl jsem a zlomil jsem si pracku a po tejdnu jsem to popisoval kámošům v jiným hotelu, kde byla úplně stejná řada kamennejch kastlíků s kytkama a chtěl jsem jim ukázat, jak se to stalo a přeskočil jsem kastlík s květinama. A zlomil jsem si druhou ruku …“

Jindy jsme se potkali s ASPM, s Janem Spáleným a Frantou Havlíčkem a Petrem Klandrou v brněnském VŠ klubu. Ani jsme si nevšimmli, příjemně uplynula noc a bylo dopoledne. Klub otevírala uklízečka, která, když nás uviděla, tak vyjekla, lekla se, šlápla na kýbl s vodou a natloukla si zadek.

Snad to bylo na jaře, snad na podzim, už se nepamatuju, kdy jsem Petra Kalandru potkal na Vinohradské ulici. Vyšel ze dveří Českého rozhlasu. Byl vychrtlý, klepaly se mu ruce a chvěl se mu hlas. Nebylo poznat, jestli se chvěl zimou, či z jiné příčiny. Pochlubil se, že točil ve studiu s Honzou Spáleným podklady k nějaké písni ASPM.

V září toho roku přišlo do Ronsonu parte s jeho jménem.