2020 | 04 | 06
Bylo sedm ráno, nebo snad ještě dřív. Byl slunný den a já jsem v odrané džínsový bundě a děravých džínách stál v Široký ulici v Praze, před bytem dramaturga opery Národního divadla, spisovatele a spolužáka Jaroslava Ježka – dra. Václava Holzknechta. Byl jsem po hodně prohýřené noci a proto nadstandartně odvážný.
V ranních hodinách jsme se vrátili do bytu mého tehdejšího kamaráda, který bydlel v Kaprový ulici číslo deset. Ano, na druhé straně chodby, kde bylo kovovou tabulkou označený „Modrý pokoj Jaroslava Ježka“A ještě bylo připsáno – Národní muzeum… Napřed jsem si myslel, že jsem přebral trochu víc, než bylo zdrávo, ale můj tehdejší kamarád mě ubezpečil, že ten protější byt skutečně patřil onomu slavnému skladateli z Osvobozeného divadla…
„A nedaleko, přes dvě ulice bydlí jeho bejvalej spolužák, Václav Hozknecht…toho asi neznáš…“
Abych neznal! Když mi bylo něco let v pubertě, dostal jsem od tatínka knihu Jaroslav ježek a Osvobozené divadlo. Poslouchal jsem písně V+W+J celá gymnasiální léta a znal jsem je zpaměti snad všechny. Knihu pana Hozknechta jsem tenkrát přečetl naráz. (To jsem ještě dávno nevěděl, že ho páni Voskovec a Werich moc nemuseli). A pak i jeho Smetanovskou monograsfii, Emu Destinovou, Antonína Dvořáka…
A tak jsem tenkrát stál v secesní chodbě s umně vykovaným zábradlím před jeho bytem a zazvonil. Přisámbohu, že dodnes nevím proč. Až když mi otevřel tělnatý muž důstojného zjevu, tak jsem se polekal. A pak – jak říkával pan Werich – se hlava divila, co huba říkala.
Poměrně klidně jsem pozdravil a řekl, že jsem přijel z Brna, abych se s Mistrem Holzknechtem poradil o svém nápadu. Totiž pozvat do Vysokoškolského klubu všechny ty, kteří zažili Osvobozené divadlo z jeho jeviště. Na scéně brněnského VŠ bychom zorganizovali vzpomínkový pořad, kterej by se jmenoval „Život je jen náhoda“. Plus, samozřejmě, bychom pozvali i jeho, který absolvoval snad všechna představení Osvobozených a je tou kapacitou, která pořad může zaštítit. Ano, takhle hbitě jsem lhal a od hudby se mi ani nezaprášilo.
Pan Holzknecht si mě nejdříve udiveně prohlédl od dlouhých vlasů až po rozdrbané kecky a kupodivu se usmál a pozval mě dovnitř.
U mramorové bábovky a starožitného šálku voňavé kávy jsme probírali první seznam možných hostů. Panu doktorovi Holzknechtovi se můj improvizovaný nápad zalíbil. Psal se rok 1979 a politická situace ani zdaleka nebyla nakloněna svobodným ideím slavného prvorepublikového divadla. A připomínat cokoliv z období buržoazní demokracie první republiky bylo velmi nežádoucí.
Nicméně, shodli jsme se na prvních jménech těch, které bychom mohli oslovit a pozvat – František Filipovský, Ljuba Hermannová, Hana Vítová…
Paní Vítová se, ač nerada, musela ze zdravotních důvodů omluvit, ale další dva protagonisté pozvání velice rádi přijali.
Půvabný byl můj první telefonát do bytu zasloužilého umělce, pana Františka Filipovského. Po asi dvacátém šestém zazvonění zvedla sluchátko Mistrova dcera, paní Pavlína Filipovská: Ano, tatínek doma byl… ale – „musíte prosím počkat. On se, dědek jeden zarputilej, drží lustru, kterej chce přidělat...“ Vzápětí se ozvala rána, jako když něco upadne na zem a tříští se sklo… Chvilku poté jsem v telefonu uslyšel hlas, tak mile a důvěrně známý nejen z filmů…
Ano, pan Filipovský souhlasil. Byl ochotný na plánovanou výstavu zapůjčit i fotografie ze svého soukromého archívu.
Já jsem se s paní Hermannovou, díky její známosti s mým tatínkem z dob Satirického divadla Večerní Brno, taky trochu znal a když jsem jí vysvětlil, že součástí pořadu bude nejen vzpomínání, ale i zpívání a taky výstava dobových fotografií, velice ráda souhlasila. I ona přislíbila zapůjčení svých fotografií pro výstavu… Oba potěšila také informace, že pozvání bude docela slušně honorované.
Počátkem února 1983 se pořad „Život je jen náhoda“ ve Vysokoškolském klubu na Gorkého ulici číslo 43 skutečně uskutečnil. Původně mělo být jen jedno představení a to v pátek, ale pro ohromný zájem brňanů jsme přidali představení nejprve odpolední a nakonec po dvou představeních i v sobotu a nakonec jedno i v nedělní večer.
Vzpomínám si, jak v sobotu, po večerním představení seděli pan Holzknecht a Ljuba Hermannová totálně zmožení v šatně v křeslech a prosili nás, abychom s odchodem na hotel trochu posečkali, že nemají ždibec síly. František Filipovský tančil po šatně, prozpěvoval si a pak se mě zeptal, kam v Brně chodí děvčata večer tancovat. Paní Ljuba by la na omdlení a pam Holzknech myslím, omdlel doopravdy…
Dr.Václav Holzknecht, Ljuba Hermannová a František Filipovský byli skvostně uvolnění, zpívalo se, vzpomínalo a publikum se smálo a bylo dojaté. Velký aplaus vyvolaly vzpomínky paní Hermannové, kterak randila s oběma „klukama“ a hlavně pak její citace z dopisu, který jí poslal Jiří Voskovec k narozeninám. Dopis začínal, myslím, nějak tak – „Milá Ljuběnko, píše ti prase, pozřivše pomejí a chrochtaje za odpuštění…“ Pan Voskovec se s narozeninovou gratulací trochu opozdil, proto ta kajícnost. A pak v písmu Jiří Voskovec ještě pochválil LP desku paní Ljuby, kterou dostal on darem od ní, a „že jí to ohromně zpívá, a taky, že když byli s Christýnou v Central parku, že zastihli Miloše Formana, jak točí film, kterej se bude jmenovat Hair a že se celej americkej štáb naučil docela obstojně nadávat česky…“
Překrásný večer. Vpravdě historický. Ani brněnská televize, ba ani brněnský Československý rozhlas neměli o žádné jeho natočení zájem…
Po nějakém čase mi zavolala paní Ljuba, jestli se náhodou někde v šatně nenašel dopis od Jiřího Voskovce. Že ho mohla zapomenout v šatně, nebo snad v kanceláři klubu. Musím přiznat, že jsme s tehdejší vedoucí VŠ klubu prohledali šatnu, koupelnu, zachod, kancelář i všechny přilehlé chodby do posledního milimetru a dopis jsme nenašli… A nejen dopis. Ukázalo se, že se ztratila celá velká obálka obsahující nejen zmíněný dopis, ale i několik vzácných fotografií, které neměly kopii!
Byli jsme z toho tenkrát všichni špatní, ačkoliv za ztrátu archiválií paní Hermannové nemohl nikdo z nás.
Uplynuly roky, přišla Sametová revoluce, změna režimu a ukradené nemovitosti se vracely původním majitelům. Tak i budova, v níž desetiletí sídlil Vysokoškolský klub. Staronový majitel prostor sál i přísálí nechal vyklidit. Starý nábytek, koberce, dobové plakáty a fotografie, ba i původní trezor, to všechno se vršilo v několika kontejnerech před průjezdem domu.
V té době mi zavolal můj kamarád. Šel náhodou po Gorkého ulici a všiml si, že z přeplněné popelnice vedle vypáčeného trezoru před Vysokoškolskyým klubem vypadly nějaké plakáty fotky. A taky obálka s nějakými papíry a fotky s prvorepublikovými herci… Skočil jsem do auta a zanedlou jsem v ruce držel fotografie Ljuby Hermannové, dopis Jiřího Voskovce a plakátek pořadu, který se jmenoval „ŽIVOT JE JEN NÁHODA“
Jiří Vondrák
9.5.2016
