2019 | 08 | 06
Nevím, kdy jsem je slyšel poprvé, ale bylo to jistě v době černobílé, protože v tom čase filmy v kině i fotky v novinách a většinou i časopisech byly černobílý… Na diskotéce na Šelepce pouštěli dýdžejové Barbaru Ann od Beach Boys a Park od Uriah Heep. A to byly skladby, který jsem měl rád.
Pak jsem někde, snad v klubu na Vlhké, slyšel Synkopy. A oni tyhle skladby hráli – a dobře! A to jsem, prosím, byl velmi, ale velmi kritický ke všemu, co nebylo originál. Já jsem totiž v té době rozumněl naprosto všemu! U mě tedy prošli s uvedenými písněmi a nakonec i s odřenýma ušima i se svejma verzema Queen. No a hit Válka je vůl, to byla píseň přímo hymnická! Podtrženo, sečteno – Synkopy vzaly za vlastní i ortodoxní máničky a bítníci – tedy posluchači tvrdého bigbítu.
Vadil mi na nich ale jeden těžko odpustitelný nedostatek. Neměli dlouhé vlasy. Přesněji řečeno – neměli dostatečně dlouhé vlasy. Snad jen s výjímkou bubeníka Jirky Rybáře. Časem pak hára dorostly i basistovi Honzovi Čarvašovi. Kdo byl ale pro mě nestravitelnej seladon, byl Michal Polák. Hezounek, kterej v době Deep Purple, Black Sabath nosil vlásky sotva přes uši a poskakoval jen tak, aby mu držela pěšinka ve vlasech.
No jo, ale v polovině 70. let, kdy už jsme co duo Bodlák – Vondrák hráli pod brněnskou uměleckou agenturou, jsme už nemohli chodit do povinného, zákonem stanoveného zaměstnání. Jednak bychom neměli čas přemýšlet a druhak bychom nemohli hrát příliš často. Zaměstnavatel by nás z aktivního budování socializmu příliš často neuvolňoval. Chtělo to „volnou nohu“.
A tak jsem se stal ovětlovačem a „bůdrem“ – tedy nosičem aparatury agenturou a byl jsem technickým šéfem agentury přidělen k Synkopám! V této funkci jsem se tedy dostal do vytouženého svobodného povolání.
Sjezdil jsem se Synkopama celou republiku. Tahat těžký reprobedny mi pomáhal Michal Polák. Skvělej kluk a poctivej muzikant s neuvěřitelnou fistulkou. Petr Směja byl věčně ubrblanej a neskutečně přesnej a neměl rád, když muzika byla moc nahlas, Honza Čarvaš byl za baskytarou usměvavej a obvykle mu svítily oči vlivem vypitého vína, „Pokec“ Pokorný hrál na kde co a zpíval ve sborech vejšky a Jirka Rybář stále vymejšlel něco novýho.
Jednou přitáhl na koncert takovej z fošen sbitej čtyřúhelník s podstavci a hospodkým větrákem uprostřed. Viděl někde v rakouské televizi na Rockpalastu jak rockerům v mlze a dýmu vlají vlasy a chtěl tenhle efekt adaptovat do vlastní kapely. Dým měl spustit suchý led v kovovém barelu a větrák ho měl rozfoukat po celém jevišti. Technik ale polil suchý led (odcizený z mražáku brněnských jatek) neznámým množstvím vody a dým se vyvalil nejen na scénu, ale zatemnil celý sál. Větrák nevydržel a po pár minutách fučení vytřepal šrouby, co ho držely a prudce vyletěl až někam do sálu. Naštěstí se tak stalo během zkoušky když v sále ještě nikdo nebyl.
Pak se na konci 70. let vrátil z Prahy Olda Veselý (jediný Synkopák, kterej splňoval přísná kritéria nás ultra-mániček) a Michal Polák od Synkop odešel.
My jsme s Bodlákem už byli na volný noze docela oficiálně a plnili jsme sály minimálně po celé Moravě. Michala Poláka s jeho skvělou fistulí jsme zlanařili a začaly tak nejkrásnější čtyři roky našeho hraní ve triu Bodlák – Vondrák – Polák. Je jasný, že se Michal stal našim blízkým kamarádem…
Pak se naše osudy rozvedly různými směry. Ten synkopácký směr vedl – byť s klikatými odchylkami a dílčími rozchody – k nejdelší existenci bigbítový kapely u nás. Honza Čarvaš odešel do věčného angažmá…
A já teď sedím v přenosovém voze České televize a připravujeme natáčení koncertu k 55. výročí vzniku kapely. Zkoušíme kamery, které snímají jednotlivé členy kapely. Bělovlasé pány, kterým je všem přes sedmdesát let. Jsou bělovlasí, trochu plaší a zkouší zrovna dávnej hit „Válka je vůl“. Pokukují po sobě a mě napadlo, že tihle kluci spolu hrají a kamarádí se od základní školy, kdy Petr Směja založil jednu z prvních bigbítovejch kapel u nás, že spolu prožili celý neopakovatelný život. CELÝ ŽIVOT! Zůstali u svýho bigbítu z roku 61, ke kterému se po nevěrách s hard-rockem, či art-rockem pokorně vrátili a že zase hrají Robinsona, Marťana a že Míša Polák, když zpívá svýho Casanovu se pohybuje jen tak, aby mu držela pěšinka ve vlasech.
Začal koncert před naprosto zaplněným sálem a hned při první skladbě se odkudsi objevila mlha…
