2019 | 09 | 06
Někdy v dobách reálného socializmu (nikoliv komunismu – ten u nás nikdy nenastal), snad na přelomu 70. a 80. let jsem byl svědkem malého zázraku.
Byl to čas velké nenávisti ke všemu bolševickému a hlavně sovětskému. Jakkoliv jazyk není vinen, ten ruský jsme nemohli ani slyšet. Byla to řeč okupantů. Surových tupých okupantů, díky nimž nebylo lze vyjet nikam za hranice, ruština byla cítit za nepřijetím na školu, či vyhazovem z práce. Leninův jazyk byl vinen za cenzuru všeho, co bylo kulturní a veřejné. Ze sovětské populární muziky jsme se váleli smíchy, jak byla ubohoučká… Jazyk Lenina, Stalina a Brežněva vymetl jazyk Puškina, Lermontova Gogola kamsi do kouta světa.
V polovině sedmdesátých let jsem pro sebe objevil zpívajícího básníka Bulata Okudžavu a krátce poté mě doslova zahltila mohutná vlna veršů křičícího básníka Vladimíra Vysockého. Okudžava potichu zpíval o lidské slušnosti a důstojnosti, o nekonečné bolesti ze smrti padlého frontového kamaráda.
Jeho mladší písničkářský kolega Vysocký nám, kteří jsme chtěli slyšet, ukázal druhou stranu povahy a osudu národa, který nás tlačil držkou k zemi. A já jsem si to postupně uvědomil. Vždyť oni sami byli ještě utlačovanější, ještě ubožejší. A tihle dva básníci z těch děsů a nelidskosti sovětského socializmu, který byl pro naše soudruhy takovým vzorem, dokázali utíkat. Nikoliv utéct, ale utíkat! Nikoliv prchnout, ale prchat… A to bylo velké vítězství.
Obrovská popularita zejména Vladimíra Vysockého dávala naději desítkám miliónů lidí a svazovala ruce politikům a jejich fízlům.
A pak tu byl příběh lásky Vladimíra Vysockého a Mariny Vlady, který by snad ani Shakespeare nedokázal vymyslet. Složitý, šílený vztah, který skončil totálním vyhořením a přitom nikdy nepřestal být láskou.
Dlouhá desetiletí jsem se o osudy a tvorbu Okudžavy a Vysockého intenzívně zajímal. Setkal jsem se s desítkami přátel obou bardů a čím více jsem poznával zákulisí jejich počínání a osudů, tím více jsem žasnul nad nevypočitatelností života.
Letos koncem jara se mi dostalo pozvání ke shlédnutí semestrálního projektu posluchačů Ateliéru muzikálového herectví doc.Mgr. Sylvy Talpové. Ten projekt je jmenoval „Střemhlavý let“ a na motivy úžasně impulsivní a krásné knihy Mariny Vlady ho volně zpracoval Václav Málek…
Těšil jsem se na to představení. Jednak z výše uvedených důvodů a druhak proto, že si tohle dnes už nepopulární a zdánlivě neaktuální téma vybrali studenti, na které jsem odjakživa fanda.
Nedokázal jsem si ale představit, jak lze téměř dvanáctiletý společný osud dvou lidí v nesmírně složité a kruté době vměstnat do jediné hodiny představení. A jak si lze poradit s nenapodobitelným projevem Vysockého. Znal jsem interpretace Milana Dvořáka, či Jarka Nohavici, které byly otisky jejich osobností na ploše vlastních překladů…
Střemhlavý let…
Studenti hráli s chutí scénář, který šel nesmírně daleko od krutosti sovětského socializmu. Umělý příběh který ze spletitých a psychologicky mnohdy těžko uchopitelných zvratů osudů slavné herečky a ještě slavnějšího barda utekl na míle daleko. Zploštělý příběh inscenace se mohl odehrát kdykoliv a kdekoliv kromě sovětského Ruska v době komunistické nadvlády. S šíleným životem na napnutém laně osudu se příběh představení nesetkal snad ani jednou.
Ale budiž, autor a režisér (v tomto případě autor jediný) má právo na stylizaci… Ale má právo zploštit historii?
Stejně tak tomu bylo i s úpravami písní Vladimíra Semjonoviče. Dosud jsem netušil, že bolesti vykřičené tragickým básníkem je možné interpretovat jako hloupoučké muzikálové popěvky nevhodné snad ani pro podřadnou periferní hudební scénu.
Přece Vysocký nebyl alkoholikem z buhví jaké slabosti! K zoufalému útěku do světa alkoholu a drog ho zahnaly nelidské šikany soudruhů a jejich fízlů! Nemožnost hrát, nemožnost vystupovat díky neustálým zákazům a perzekucím, nemožnost milovat se ani ve vlastním bytě, nemožnost vyjet za hranice, neustálý děs ve společnosti, kde se jeden bál udavačství druhého…
Mnohé oběti z lásky dělala Marina Vlady, třeba když prchla z Itálie z roztočeného filmu zachránit do Moskvy svého muže, aby vzápětí zaplatila pokutu převyšující celý její honorář na natáčení… nebo když se zastala svého muže před nejmocnějšími muži země, kteří ji mávnutím prstu mohli zničit…
Hrůza, jestli dostane Vladimír pas a možnost vyjet byť do socialistického Polska, protože kdyby ho nedostal napoprvé – do smrti by se ven nedostal! Takový byl zákon!
Tohle a ještě spousta dalšího se mi honilo hlavou, když jsem se za spokojeného potlesku publika zvedal k odchodu…
Ptal jsem se sám sebe, kde jsou hranice umělecké a občanské odpovědnosti autora (ano, takhle silná slova mě napadala) vůči nedávným dějinám i publiku této a příští generace.
Vždyť ještě nedávno jsme zapomínali na letce RAF, na hrdiny, kteří zabili Heydricha, na generály Fajtla, Šišku a na naše hrdiny z druhé světové … na Miladu Horákovou… ještě nedávno jsme neměli uzákoněný ani den vzniku naší republiky…
Všímáme si, který ubožák byl dohnán k podepsání spolupráce se státní bezpečností a nevnímáme, že je k tomu někdo přinutil, pronásludujeme oběti a nevidíme viníky.
Nejvyšší představitelé našeho státu veřejně kradou zlatá pera a používají slovníku nezaměstnané spodiny. Ani nemluvím o tom, že hlava státu porušuje ústavu tak často, že už to nikomu ani nepřijde…
Čtrnáct lidí ze sta chce volit komunisty…
Nějak si s tou historií nevím rady.
Bylo mi teskno z toho, že jsem zažil tu dobu, ze které jsem onoho dne viděl splasklinu zvící použitého prezervativu.
A studenti hráli a zpívali s nasazením a důvěrou…
