2019 | 06 | 06
Za svůj profesní život jsem měl to štěstí se potkat s celou řadou svých idolů. Ať již bigbítových, šansonových, nebo i hereckých. Ta řada, kdybych měl jmenovat byť jen ty nejslavnější, by byla hodně dlouhá a já bych začal bejt oprávněně podezřelej z vychloubání.
Vzpomenu teda aspoň třeba na Iana Andersona z Jethro Tull. Ten byl úplně přesně takovej, jakej jsem si myslel, že by být mohl. Divokej, pracovitej a charizmatickej… stejně tak blusovej profesor John Mayall, charismatickej rocker Eric Burdon, či mystickej Donovan…
Nebo francouzští šansoniéři Hugues Aufray, Juliette Gréco, nebo Gilbert Bécaud… nebo holandskej Herman van Veen… úžasný osobnosti, úžasní lidé.
Jenže – muzikanti mají svou image jedinou a ta se zpravidla moc neliší od toho, jací ve skutečnosti jsou. Takže při setkání s nimi člověk nebývá zklamán.
Jinak jsou na tom herci. Ti musí vyjádřit a ukázat povahy nejrůznější a často složitější – tu dobrácké, jindy hamižné, tu zločinné, jindy spravedlivé. Jednou hodnej policajt, jindy zlej… a pak si vyberte!
Od let sedmdesátých až po dny dnešní jsem míval rád polskou muziku i polské filmy. Jedním z prvních, kterým jsem propadl byl „Pan Wolodyowski“ a vzápětí „Potopa“. Miloval jsem film „Plechový bubínek“ … tyhle krásný filmy a pak ještě další a další a všechny měly něco společného – hrál v nich chlap, kterýho obdivovali jak divačky, tak diváci. Byl prostě skvělej herec a zářila z něj síla…
V osmdesátých letech, kdy se formovala protikomunistická Solidarita byl jedním z prvních, kterej šel vedle Lecha Walesy v první řadě ve stávkovým průvodu dělníků v Gdaňsku . Byl už v té době slavným a polským národem i evropským publikem milovaným umělcem a tak si na něj tajná policie netroufla. Herec nominovaný na Oscara pohnul svědomím mnoha lidí a venkoncem i politiků.
Když se Vladimíru Vysockému s pomocí Mariny Vlady poprvé podařilo dostat se ze Sovětského svazu do zahraničí, bylo to Polsko, kam zamířil prvně a bylo to do Varšavy, rovnou ke kamarádovi Danielu Olbychskému.
Přátelil se i s Bulatem Okudžavou – když slavného ruského barda na turné v USA postihla srdeční příhoda, byl Olbrychski jedním z prvních iniciátorů finanční sbírky, která Okudžavovi zachránila život…
Jsme v domě mýho kamaráda písničkáře, překladatele a básníka Tolka Murackého. To on domluvil, že budeme s Danielem Olbrychskim točit jeho vzpomínky do mého ruského filmu „Okudžava v míru“.
Právě se otevřely dveře a vešel ten velkej frajer. Sice už starší a prošedivělý, ale na první pohled to byl on. Krátce jsme se pozdravili, stiskli si ruku a on se bez velkých řečí posadil ke starožitnému stolu a začal si prohlížet mou knihu o Okudžavovi, kterou jsem mu tam co dárek nastražil.
Stačila jedna jediná otázka. Okudžava…?
Pan Olbrychski začal povídat, vzpomínat. O době, v níž se poznali, o slušnosti a umělecké poctivosti… Daniel Olbrychski se ani jednikrát nepřeřekl a jak mi Tolek posléze potvrdil, jeho polština byla exelentní a noblesní. Mluvil bez zaváhání snad dvacet třicet minut, dokud téma otázky položené i těch nevyřčených nevyčerpal. Vzpomínal, citoval, zpíval rusky i polsky jednotlivé sloky Okudžavových písní … už teď je mi jasné, že budu mít ve střižně hodně těžkou práci…
Pak jsem se zeptal, vlastně mimo téma našeho natáčení, na Vladimíra Vysockého a Daniel Olbrychski se rozzářil. S Vysockým byli opravdu velcí kamarádi. A teď se Daniel ukázal jako velký herec oscarovýho formátu – s gesty širokýma i úspornýma, s rozzářenýma očima líčil jejich seznámení, práci s velkými režiséry jako Nikita Michalkov, mejdany s Marinou Vlady… a zase – zpíval rusky, aby navázal v půlce verše polštinou, vznášel se s divokými verši svého ruského pobratima, smál se, gestikuloval…
Po poslední větě bylo jasné, že velký herec řekl vše, co chtěl říct… nebylo snad ani nač se v dané chvíli ptát a věru toho nebylo třeba. Bylo nás v místnosti s Danielem Olbrychskim jen pět a když domluvil, zatleskali jsme mu, jako by byl přítomnej velkej filmovej štáb…
Ještě pár póz pro fotografie (ještě, že kameraman Pavel Otevřel je i skvělý fotograf) a je po natáčení. Uplynula snad hodina – hodina a půl. Hrdý a spokojený herec se usmíval, rozloučil se a odešel.
Přišel profesionál a odešel člověk… a oba byli velcí…
